Rubrika: Osobní

Ano, je to téměř neuvěřitelné, ale 24. února uplynul už rok od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Skutečnost, která nás všechny zaskočila, a kterou jsme si nikdo neuměli představit, se stala součástí našich životů. Bohužel, i na špatné zprávy si lidé zvyknou. Každý den umírají stovky vojáků na obou stranách konfliktu. Ovšem nejenom vojáků. Je mi nesmírně líto všech zmařených lidských životů!

Jsem velmi ráda a děkuji Vám všem, kteří jste se zapojili do pomoci uprchlíkům. Nabídli jsme jim ubytování, finanční podporu či dobrovolnickou práci. Jsem pyšná na naše město, které dokázalo opakovaně a cíleně obstarat pomoc pro naše spřátelené město Chust v Zakarpatí.

Zde je jeden skutečný příběh maminky a jejího postiženého dítěte, kteří našli nový domov právě v našem městě.

Tato maminka původně nechtěla odcházet z Ukrajiny, kde je doma, a kde cítila podporu široké rodiny v péči o svého postiženého malého synka. Jenomže jednoho rána stála u okna a s obavami sledovala dění venku. A vtom se to stalo. Po ulici spěchala jiná maminka s kočárkem, když z boční ulice vyjel ruský tank. Nečekaně nabral rychlost a nebohá žena jen tak tak stačila uskočit stranou. Kočárek s děťátkem však tank přejel. Proč? Ta hrůza, to zoufalství!

V tom okamžiku bylo rozhodnuto a ještě toho dne se žena s chlapečkem vydala na strastiplnou cestu. Pryč z Ukrajiny, pryč od míst, kde tanky zabíjí maličké děti. A náš Žďár se stal jejich novým a milým domovem.

Byla to moje nejmilejší teta – naše teta Květa. Zůstala sama, nikdy se nevdala a neměla svoji vlastní rodinu. Její rodinou jsme byli my všichni, nás pět synovců a neteří. Později se naše děti staly jejími vnoučaty.

Teta moc ráda cestovala, milovala moře a slunce – a odevšad nám všem vozila dárky. Osm triček se stejným obrázkem z Turecka pro ni nebyl žádný problém. Na nikoho nikdy nezapomněla. Její přání k našim narozeninám a svátkům vždy chodila na den přesně.

A potom přišla nemoc, zlá nemoc jménem Alzheimerova choroba. Teta začala zapomínat, postupně nás přestala poznávat a nakonec se ponořila do svého světa, kam jsme za ní nemohli.

Dodnes obdivuji její tři sestry, které ji dlouhých pět let jejího pobytu v domově navštěvovaly. Rozdělily si dny v týdnu a každá měla dva dny službu. A tak naše nebohá tetinka téměř každý den měla návštěvu.

A byly Vánoce. Bylo to v době, kdy už byla teta nenávratně ztracená ve svém světě a celý den ležela na lůžku. Přišly jsme s dcerou na návštěvu a donesly dárky, ale tetu to vůbec nezajímalo. A tak jsme začaly zpívat koledy. A tehdy se to stalo.

Tetiny oči se rozzářily světlem poznání a ústa se roztáhla do širokého úsměvu, jaký jsme u ní za poslední roky neviděly. Otočila se na moji dceru a s obavou v hlase řekla: „Ale Anežko, jak já se k Vám letos dostanu?“ Dcera to zvládla na jedničku a nezaváhala ani na chvíli: „Neboj teto, přijedeš vlakem a mamka tě vyzvedne na nádraží jako každý rok.“ Teta se spokojeně a šťastně usmála. „Tak to jsem moc ráda!“

Úsměv se začal vytrácet a třpyt poznání z očí odešel neznámo kam. Teta se zase ponořila do světa mimo nás. Nebudu lhát, obrečely jsme to, ale byl to takový smutně šťastný pláč. S jistotou jsem v tu chvíli věděla, že teta k nám na Vánoce jezdila opravdu moc ráda.

Poté, co umřela babička, její maminka, tak u nás byla o Vánocích každý rok. 15 let za sebou. A také jsem si uvědomila, že poselství Vánoc je opravdu jedinečné. Vždyť slova koledy „Narodil se Kristus Pán“ dokázala na chvíli přemoci i zákeřnou Alzheimerovu nemoc.

Mojí milé tetě Květě letos už třetím rokem posílám vánoční pozdravení na věčnost. A Vám všem přeji krásné a požehnané Vánoce! A hlavně hodně vzájemné lásky a blízkosti i mnohá milá setkání s těmi, které máte rádi!