Tragická událost v Číhošti

Během cestování po Vysočině v rámci kampaně k volbám do poslanecké sněmovny jsem navštívila také Číhošť. Byla jsem zde poprvé, ale když jsem viděla ukazatel, nedalo mi to neodbočit a nepodívat se na místo, které se stalo svědkem velmi tragické události.

Nevysvětlitelný pohyb křížku se stal záminkou k velké represi komunistického režimu na jejímž konci je umučený páter Josef Toufar.

Obyčejný vesnický kostelík, obyčejní lidé, kteří však byli věrní a stateční. Komunisté je proto potřebovali zlomit.

Vzpomeňme si na to i při letošních volbách.

Orelská pouť na Svatý Hostýn

Moc ráda jsem přijala pozvání Stanislava Juránka, starosty křesťanské sportovní organizace Orel, a zúčastnila se tak celonárodní pouti Orlů na Svatý Hostýn.


Organizace s více než 21 tisíci členy má pohnutou historii. Mnoho jejích hrdinů padlo za 2. světové války. Má však také dynamickou a mládím jiskřící současnost!

Orelská modlitba hovoří za vše:

Ó zdroji pravdy, dobra, všech krás! Veď k sobě Orla, veď k sobě nás! Orlí peruti dej sílu k vzlétnutí nad zloby nízkost, nad bludu sráz!
Na zemi zrozen, svou vlast zde mám, pro nebe určen, mám vlast i tam. Pro vlast obojí stát chci vždy ve zbroji, Bůh žehnej Orlu, Bůh žehnej nám!

Medaile za hrdinství pro mého prastrýce?

Letos uplynulo už 80 roků od 2. světové války, nejhrozivější války, jakou lidstvo zažilo, a během které zahynulo 60 milionů lidí.

Pro mne je vzpomínka spjata s mým prastrýcem Karlem Weissem. Jako 2. pilot absolvoval 14 letů a byl členem 311. československé bombardovací perutě. Byl to rodný bratr mojí babičky Marie a jako pilot RAF zemřel ve 32 letech, když bylo jeho letadlo sestřeleno po bombardování přístavu v Brémách.

Jeho smrt byla „nežádoucí“ pro oba totalitní režimy 20. století. Je mi ctí, že jsem letos prastrýce Karla navrhla na udělení Medaile za hrdinství. Doufám, že nominace bude přijata Poslaneckou sněmovnou a moc by mě potěšilo, kdyby byl k udělení tohoto vyznamenání vybrán panem prezidentem Petrem Pavlem.

ČEST JEHO PAMÁTCE!

Rok války na Ukrajině

Ano, je to téměř neuvěřitelné, ale 24. února uplynul už rok od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Skutečnost, která nás všechny zaskočila, a kterou jsme si nikdo neuměli představit, se stala součástí našich životů. Bohužel, i na špatné zprávy si lidé zvyknou. Každý den umírají stovky vojáků na obou stranách konfliktu. Ovšem nejenom vojáků. Je mi nesmírně líto všech zmařených lidských životů!

Jsem velmi ráda a děkuji Vám všem, kteří jste se zapojili do pomoci uprchlíkům. Nabídli jsme jim ubytování, finanční podporu či dobrovolnickou práci. Jsem pyšná na naše město, které dokázalo opakovaně a cíleně obstarat pomoc pro naše spřátelené město Chust v Zakarpatí.

Zde je jeden skutečný příběh maminky a jejího postiženého dítěte, kteří našli nový domov právě v našem městě.

Tato maminka původně nechtěla odcházet z Ukrajiny, kde je doma, a kde cítila podporu široké rodiny v péči o svého postiženého malého synka. Jenomže jednoho rána stála u okna a s obavami sledovala dění venku. A vtom se to stalo. Po ulici spěchala jiná maminka s kočárkem, když z boční ulice vyjel ruský tank. Nečekaně nabral rychlost a nebohá žena jen tak tak stačila uskočit stranou. Kočárek s děťátkem však tank přejel. Proč? Ta hrůza, to zoufalství!

V tom okamžiku bylo rozhodnuto a ještě toho dne se žena s chlapečkem vydala na strastiplnou cestu. Pryč z Ukrajiny, pryč od míst, kde tanky zabíjí maličké děti. A náš Žďár se stal jejich novým a milým domovem.

Radost z Vánoc nevzal ani Alzheimer

Každé Vánoce vzpomínám na tetu Květu.

Byla to moje nejmilejší teta – naše teta Květa. Zůstala sama, nikdy se nevdala a neměla svoji vlastní rodinu. Její rodinou jsme byli my všichni, nás pět synovců a neteří. Později se naše děti staly jejími vnoučaty.

Teta moc ráda cestovala, milovala moře a slunce – a odevšad nám všem vozila dárky. Osm triček se stejným obrázkem z Turecka pro ni nebyl žádný problém. Na nikoho nikdy nezapomněla. Její přání k našim narozeninám a svátkům vždy chodila na den přesně.

A potom přišla nemoc, zlá nemoc jménem Alzheimerova choroba. Teta začala zapomínat, postupně nás přestala poznávat a nakonec se ponořila do svého světa, kam jsme za ní nemohli.

Dodnes obdivuji její tři sestry, které ji dlouhých pět let jejího pobytu v domově navštěvovaly. Rozdělily si dny v týdnu a každá měla dva dny službu. A tak naše nebohá tetinka téměř každý den měla návštěvu.

A byly Vánoce. Bylo to v době, kdy už byla teta nenávratně ztracená ve svém světě a celý den ležela na lůžku. Přišly jsme s dcerou na návštěvu a donesly dárky, ale tetu to vůbec nezajímalo. A tak jsme začaly zpívat koledy. A tehdy se to stalo.

Tetiny oči se rozzářily světlem poznání a ústa se roztáhla do širokého úsměvu, jaký jsme u ní za poslední roky neviděly. Otočila se na moji dceru a s obavou v hlase řekla: „Ale Anežko, jak já se k Vám letos dostanu?“ Dcera to zvládla na jedničku a nezaváhala ani na chvíli: „Neboj teto, přijedeš vlakem a mamka tě vyzvedne na nádraží jako každý rok.“ Teta se spokojeně a šťastně usmála. „Tak to jsem moc ráda!“

Úsměv se začal vytrácet a třpyt poznání z očí odešel neznámo kam. Teta se zase ponořila do světa mimo nás. Nebudu lhát, obrečely jsme to, ale byl to takový smutně šťastný pláč. S jistotou jsem v tu chvíli věděla, že teta k nám na Vánoce jezdila opravdu moc ráda.

Poté, co umřela babička, její maminka, tak u nás byla o Vánocích každý rok. 15 let za sebou. A také jsem si uvědomila, že poselství Vánoc je opravdu jedinečné. Vždyť slova koledy „Narodil se Kristus Pán“ dokázala na chvíli přemoci i zákeřnou Alzheimerovu nemoc.

Mojí milé tetě Květě letos už třetím rokem posílám vánoční pozdravení na věčnost. A Vám všem přeji krásné a požehnané Vánoce! A hlavně hodně vzájemné lásky a blízkosti i mnohá milá setkání s těmi, které máte rádi!